Vlhký vzduch a hudební nástroje: kdy už je to na škodu
Připevnění a zatížení základny řeší většinu pád<br>
<br>
<br>
<br>
Vlhkost vzduchu nad 60 % relativní vlhkosti je pro většinu hudebních nástrojů za hranou bezpečného provozu. Dřevo je hygroskopické – přijímá i odevzdává vlhkost podle okolí. Když vzduch drží dlouhodobě více než 60 % při pokojové teplotě, dřevo bobtná, lepené spoje měknou a mechanika začíná vázat. U strunných nástrojů se snižuje napětí strun, klesá ladění a krk se prohýbá dozadu. U dechových nástrojů nabobtnají korky a dřevěné části se zaseknou ve spojích.<br>
<br>
<br>
<br>
Základem je zjistit, po čem vlastně souprava stojí. Jiný protiskluz potřebujete na lakovaný parket, jiný na vinylovou podlahu a jiný na koberec. U hladkých a lesklých povrchů se osvědčují tenké gumové podložky s jemnou texturou, které se nepřilepují, ale drží třením. U hrubších nebo nerovných podlah naopak pomohou silnější filcové nebo kombinované podložky. Vždy platí, že čím větší je kontaktní plocha, tím méně se souprava posouvá.<br>
<br>
<br>
<br>
Zkontrolujte také, zda některá noha není ohnutá nebo zkroucená. I jeden milimetr odchylky znamená, že stojan stojí jen na dvou bodech a třetí noha se dotýká podlahy jen lehce. Potom se rozkmitá a posouvá i s gumou. Nohu lze opatrně srovnat rukou nebo přes dřevěný špalík, nikdy ne kladivem přímo na kov – plech se ohne a praskne. U levnějších stojanů bývá spoj mezi nohou a středovým sloupkem zalisovaný a časem povolí. Pokud noha kloktá, stačí ji zajistit samojistnou maticí nebo vteřinovým lepidlem, ale lepidlo nanášejte až po důkladném odmaštění.<br>
<br>
<br>
<br>
Suchý vzduch v zimě nevzniká jen tím, že se topí. Vzniká kombinací tří věcí: teplý vzduch má větší kapacitu pro vlhkost, studený vzduch zvenčí se po ohřátí stává relativně sušším a větráním se vlhkost odvádí ven. Pokud k tomu přidáte nedostatečné větrání a příliš vysokou teplotu, dostanete prostředí, kde se přes noc vysuší nosní sliznice, probouzíte se s bolením hlavy a dřevo v nábytku začne praskat. Řešení není složité, ale vyžaduje pravidelnost.<br>
<br>
<br>
<br>
Přemýšlíte, jak zklidnit akustickou bicí soupravu, abyste mohli cvičit doma, a přitom neztratili pocit ze hry? Dvě nejčastější cesty vedou přes síťované blány a přes tlumítka. Každá z nich řeší jiný problém a každá s sebou nese jiné kompromisy. Než začnete cokoli kupovat nebo natahovat, je dobré vědět, co která úprava udělá s konkrétním bubnem a s celkovým zvukem.<br>
<br>
<br>
<br>
Kombinace obou přístupů bývá nejpraktičtější: na vířivý buben dejte síťovanou blánu, na tomy a basový buben použijte mírná tlumítka. Tím získáte tichý cvičný režim, ale zachováte si alespoň částečný pocit z akustického bubnu. Počítejte ale s tím, že přechod zpět na plné blány bude vyžadovat opětovné zvykání na odskok a dynamiku. Pokud hrajete na koncertě nebo ve zkušebně, síťované blány i tlumítka sundejte – na pódiu potřebujete plný, otevřený zvuk, ne cvičební pomůcku.<br>
<br>
<br>
<br>
Co přesně utichne a co zůstane Tlumítka jsou různé hmoty – pěnové kroužky, gelové terčíky, přelepovací pásky nebo látkové pruhy – které se pokládají na blánu nebo na rám. Fungují tak, že utlumí vibrace membrány, čímž zkrátí dozvuk a potlačí vyšší harmonické složky. Zvuk se tím ztmaví a zkrátí, ale nezmizí úplně. U vířivého bubnu dokáže tlustý pěnový kroužek snížit hlasitost jen o málo, protože hlavní energie jde do spodní blány a do rámu. U tomů a basového bubnu je efekt výraznější, ale pořád platí, že tón zůstává, jen je kratší a méně pronikavý. Zásadní je, že tlumítka nikdy neodstraní hluk úplně – jen ho přetvoří. Pokud potřebujete skutečné ticho, musíte sáhnout po síťovaných blánách, nebo po obou řešeních současně.<br>
<br>
<br>
<br>
Síťovaná blána je vlastně mřížka z pevných vláken bez membrány. Když na ni udeříte, struna paličky projde skrz a rozezní jen rám a vnitřní snímač, pokud je přítomen. Akusticky zůstane slyšet hlavně suché cvaknutí, které je výrazně tišší než plná blána. Výsledkem je, že buben zní jako cvičná podložka, ne jako nástroj. To je ideální pro byt, kde sousedé nesnesou ani dunění vířivého bubnu. Pozor ale na dva časté omyly: síťovaná blána výrazně mění odskok paličky a vyžaduje jinou techniku úderu, a pokud ji napnete příliš, začne zvonit a pružit nepříjemně. Naopak příliš volná blána zase ztrácí odezvu a palička se do ní zamotává.<br>
<br>
<br>
<br>
Největší chybou začátečníků je přelepit celou blánu od okraje k okraji. Tím se zvuk zadusí natolik, že ztratí výšku i úder a buben zní jako karton. Lepší je začít s jedním malým terčíkem uprostřed nebo s kroužkem o průměru menším, než je blána. Vždy zkoušejte poslouchat při hře, ne jen při ladění. Dále platí, že tlumítka na spodní blánu vířivého bubnu nemají smysl – spodní blána je zdrojem jemných ozvěn a její utlumení zvuk spíš zhorší. U basového bubnu se vyplatí tlumit jen lehce, jinak ztratíte kopák a budete mít pocit, že hrajete na krabici.