Schodišťová stěna bez promyšleného kotvení shodí celou galerii
Začněte konstrukcí. Zvolte desky o síle alespoň 18 mm, u větších rozměrů raději 22 mm. Tenčí desky se při zatížení prohýbají a šrouby v nich drží špatně. Stojny a police spojujte vruty do dřeva s předvrtáním, aby deska nepraskala. Spoje lepte polyuretanovým lepidlem, které s vlhkostí vytvrzuje a spoj zároveň utěsní. Vyhněte se klasickému disperznímu lepidlu, to se ve vlhku rozlepí.<br>
<br>
<br>
<br>
Nejčastější chyba je umístit stůl ke zdi, která sousedí s ložnicí nebo s chodbou. Zvuk se šíří pevnými materiály, takže i tichý hovor je za zdí slyšet. Stůl dejte raději ke zdi vnitřní, pokud možno k té, za kterou je druhá místnost obýváku. Pokud to nejde, pomůže masivní nábytek u protější stěny – knihovna plná knih nebo skříň fungují jako účinná bariéra. Prázdná sádrokartonová příčka neudrží nic, ale těžká police před ní sníží pronikání hlasu o poznání.<br>
<br>
<br>
<br>
Typická chyba je nanášet barvu příliš silně v naději, že jeden nátěr stačí. Silná vrstva schne nerovnoměrně, zůstávají v ní pruhy a někdy se i odlupuje. Druhá častá chyba je malovat na vlhkou zeď nebo na zeď, která ještě není odmaštěná. Rovněž se nevyplácí míchat barvy z různých plechovek dohromady, pokud nemají stejný odstín i typ. Raději dokupte stejnou šarži, nebo sjednoťte celou stěnu.<br>
<br>
<br>
<br>
Kam s troubou a co dělat s roh<br>
<br>
<br>
<br>
Schodišťová stěna bývá nejdelší souvislá plocha v bytě a přímo vybízí k zavěšení fotek. Jenže právě tady se nejčastěji opakuje stejná chyba: lidé nejdřív vyvrtají díry, a teprve potom řeší, co na zeď pověsí a čím to udrží. Výsledkem je buď rozházená kompozice, nebo rámy, které se po pár měsících vyvrátí ze sádrokartonu.<br>
<br>
<br>
<br>
Začněte rozvržením na papíře. Změřte šířku stěny v místě, kde bude galerie viset, a nakreslete si půdorys schodiště včetně zábradlí a sklonu. Rozměry rámů vystřihněte z papíru a přilepte na zeď izolepou. Teprve tak zjistíte, jestli skladba sedí při pohledu zdola i shora. Počítejte s tím, že na schodišti se na fotky díváte šikmo a z větší dálky, takže menší rámce zaniknou.<br>
<br>
<br>
<br>
Nejčastější chyby: kotvení jen do sádrokartonové desky, vynechání kontroly nosného profilu, příliš krátké šrouby a ohyb, který zploští profil. Zploštělá kolejnice ztrácí tuhost a pod zatížením se ohne. Po montáži zatěžujte závěs postupně a zkontrolujte, zda se kotva nepohnula. Pokud se objeví vůle, řešte ji hned, ne až po instalaci závěsu.<br>
<br>
<br>
<br>
U schodiště platí dvojnásob, že nikdo nechce stát na štaflích nad schodem. Proto kotvěte do zdi, ne do zábradlí a ne do obložení. Vrtejte vždy o půl milimetru menším vrtákem, než je průměr hmoždinky, a hloubku děrovaní hlídejte podle délky šroubu. Prach ze sádrokartonu odsajte, jinak hmoždinka v díře klouže a nedrží.<br>
<br>
<br>
<br>
Kotvení rozhoduje víc než výběr rámů Než vezmete do ruky vrtačku, zjistěte, z čeho je zeď. Plná cihla unese běžný hmoždinkový šroub bez problémů. Sádrokarton ale potřebuje buď kovovou hmoždinku, která se za sádrou rozepne, nebo najití profilu hledačem. Do duté stěny bez profilu nikdy nevěšte těžší zarámovanou fotku jen na obyčejnou plastovou hmoždinku, vydrží jen pár kilogramů a časem povolí.<br>
<br>
<br>
<br>
Častá chyba je věšet každý rám zvlášť na jeden hřebík. Při sebemenším nárazu se obrázek pootočí a časem se díry rozšíří. Lepší je použít závěsný systém se dvěma body, nebo alespoň dva háčky na širší rámy. U těžších kusů přidejte do spodní části rámu distanční podložku, aby se neprohýbal a nesklouzával po zdi.<br>
<br>
<br>
<br>
Poslední věc, kterou většina podcení, je rozestup. Mezi rámy nechte dvě až tři šířky prstu, ať galerie dýchá. Spodní hranu fotek držte v jedné linii jen tehdy, když mají stejnou velikost; u různě velkých rámů zarovnávejte středy. Až budete hotoví, projděte schody nahoru i dolů a zkontrolujte, jestli vás nic netluče do hlavy a jestli kompozice nevypadá nakřivo ze strany, ze které ji uvidíte nejčastěji.