Když se hračky změní v bojiště o místo
Skládání má svá pravidla. Velké kusy, jako jsou pláště, sukně a šaty, skládejte naplocho a podélně, ne do malých čtverců. Malé doplňky, jako jsou čepice, rukavice a šátky, dejte do látkových pytlíků nebo do průhledných sáčků s dýchacími otvory. Nikdy nepoužívejte igelitové tašky – kostým v nich plesniví. Mezi vrstvy vkládejte proužky bílého papíru, který zabrání otiskům barev na sebe.<br>
<br>
<br>
<br>
Na co si dát pozor: nepoužívejte průhledné přepážky, ty prostor neoddělí, jen rozbijí výhled. Vyhněte se také řešení, kdy je pracovní stůl přímo u hlavy postele. Dítě pak vnímá klávesnici, světlo a pohyb i se zavřenýma očima. Typickou chybou je oddělení jen naoko – např. nízký stolek, který nic nezakryje. Další chybou je zapomenout na světlo. Pracovní lampa nesmí svítit do postele, jinak ruší usínání. Řešením je směrové světlo s clonou nebo stojací lampa za zády.<br>
<br>
<br>
<br>
Co s trojrozměrnými výrob<br>
<br>
<br>
<br>
Konflikt o místo na hraní vzniká nejčastěji ve chvíli, kdy si sourozenci chtějí hrát s jednou konkrétní věcí nebo na jednom konkrétním místě. Není to o tom, kdo je hodnější, ale o tom, že oba mají stejnou potřebu v tu samou chvíli. Prvním krokem je uznat tuto potřebu jako oprávněnou u obou dětí. V praxi to znamená pojmenovat situaci nahlas: „Vidím, že oba chcete teď stavět na koberci." Tím se děti cítí slyšeny a konflikt se často zmírní, protože nemusí bojovat o pozornost.<br>
<br>
<br>
<br>
Nejdřív je potřeba zjistit, kudy zvuk skutečně uniká. Hudba z reproduktorů se šíří vzduchem i konstrukcí. Položte ruku na rám dveří, na zárubeň a na zeď mezi pokojem a chodbou. Kde ruka cítí vibrace, tam je hlavní cesta. Často to není samotný reproduktor, ale tenká příčka, mezera pod dveřmi a otevřené dveře. Změřte mezeru pod dveřmi – i dva centimetry znamenají přímý přenos zvuku do celého bytu.<br>
<br>
<br>
<br>
Než začnete přesouvat nábytek, změřte si skutečné rozměry. Ne od oka, ale metrem: šířku dveří, hloubku výklenků, vzdálenost mezi rohy. Většina sporů o to, co se vejde, vzniká proto, že někdo odhadoval. Zapište si tři čísla – délku nejdelší stěny, šířku průchodu a výšku parapetu. S těmito údaji už snadno rozhodnete, co kam patří.<br>
<br>
<br>
<br>
Pro dlouhodobé zklidnění pomáhá vytvořit rituál, který konflikt předchází. Například každý den po obědě si každý vybere, co bude dělat, a naplánujete, kdo kde bude. Můžete použít jednoduchý rozvrh – obrázky nebo barvy, které ukazují, čí je kdy řada. Důležité je, aby se na tvorbě pravidel podílely i děti. Když samy navrhnou, jak se střídat, budou je dodržovat ochotněji. A když se i přes to hádka objeví, připomeňte, že se to stává a že je v pořádku se omluvit nebo zkusit to znovu jinak. Cílem není, aby se nehádaly, ale aby se hádky nezvrhly v křik a ničení věcí.<br>
<br>
<br>
<br>
Nakonec je dobré si uvědomit, že místo na hraní je pro děti často víc než jen prostor. Je to jejich území, kde si mohou hrát podle svých představ. Když jim dáte možnost si ho na chvíli nárokovat – třeba na půl hodiny – a pak se vystřídat, naučí se respektovat i nároky druhého. Nejde o to, aby bylo vždycky ticho. Jde o to, aby se konflikt neřešil silou, ale dohodou. A tu se děti učí především tím, že ji vidí u dospělých.<br>
<br>
<br>
<br>
Jak zasáhnout, když už se hádají Ve chvíli, kdy už se hádka rozjela, je zásadní neskákat do ní s řešením. Místo toho popište, co vidíte: „Oba taháte za stejnou stavebnici a vypadá to, že se vztekáte." Potom dejte každému prostor říct, co potřebuje. Někdy stačí, když jeden řekne: „Já chci stavět věž," a druhý: „Já chci bourat." Najednou se najde kompromis – věž se staví a bourá střídavě. Pokud se nedohodnou, nabídněte dvě konkrétní možnosti: „Můžete se střídat po pěti minutách, nebo si vzít jinou hračku a vrátit se k téhle za chvíli." Nechte je vybrat. Tím se učí řešit konflikt sami, ne čekat na dospělého.<br>
<br>
<br>
<br>
Druhým krokem je nastavit jasné a předem známé hranice. Například: „Hračky, které patří jednomu z vás, se půjčují jen se souhlasem." nebo „Kdo si staví první, může si nárokovat jen vyznačený prostor, ne celý pokoj." Tato pravidla je potřeba říct v klidu, ne uprostřed hádky. Děti pak vědí, co mají čekat, a nemusí se dohadovat, kdo má pravdu. Vyhněte se pravidlům, která znějí jako rozsudek: „Ty jsi starší, tak ustup." To jen vytváří křivdu a příště se hádka vrátí.<br>
<br>
<br>
<br>
Typické chyby, kterých se rodiče dopouštějí: první je srovnávání – „Podívej, sestra se umí rozdělit, ty ne." To vyvolává rivalitu. Druhá je ignorování – „Nechte toho a hrajte si spolu." Děti potřebují nástroj, ne zákaz. Třetí je trestání obou bez rozlišení, kdo co udělal. Pokud jeden druhému vezme hračku a druhý se brání, potrestat oba je nespravedlivé a vede k tomu, že se příště bojí ozvat. Čtvrtá chyba je měnit pravidla za pochodu – jednou platí, že se střídáte, podruhé to nevadí. Děti pak ztrácejí orientaci a hádky se množí.