Když přijede kamarád na noc, kam s jeho věcmi
Jeden pokoj pro dva sourozence není jen otázka nábytku. Nejdřív se musí rozhodnout, kdo kde spí, kde se učí a kam si kdo ukládá věci. Bez toho se každý den vrací stejná hádka o místo na stole nebo o to, kdo si sedl na postel toho druhého. Začněte tím, že si oba sednou na podlahu a nakreslí na papír půdorys pokoje. Vyznačte dveře, okno, radiátor a zásuvky. Potom do plánku zakreslete, kde chce kdo spát a kde potřebuje klid na učení. Výsledek bývá překvapivý: často stačí vyměnit postele nebo stolek a najednou je místa dvakrát tolik.<br>
<br>
<br>
<br>
Kamenný host přijede s batohem, ve kterém má kartáček, ručník a pár triček. Než začnete řešit, kam všechno dát, ujasněte si jednu věc: host potřebuje mít své věci na jednom místě, kam se dá dostat bez obcházení celého bytu. Nejlepší je vyhradit mu jednu polici ve skříni nebo noční stolek, případně prostor na věšáku. Pokud mu budete přehazovat věci z místa na místo, bude se cítit jako na návštěvě u cizích lidí, ne u vás.<br>
<br>
<br>
<br>
Typická chyba je naplánovat pokoj jednou provždy. Děti rostou, mění se jim koníčky i potřeba soukromí. Jednou za půl roku si udělejte společnou revizi. Projděte, co komu vadí, co se přestalo používat a co naopak chybí. Někdy stačí otočit stůl, jindy vyměnit skříň za nižší komodu. Při změnách se ptejte obou, ne jen toho staršího. A když se dohoda nedaří, zkuste los – ne o tom, kdo má pravdu, ale kdo si vybere barvu závěsu nebo místo pro plakát. Malé rozhodnutí, které oba přijmou, vydrží déle než velké nařízení shora.<br>
<br>
<br>
<br>
Prostor se získá hlavně na stěnách a ve výšce. Police nad postelí, háčky na dveře, závěsné kapsáře nebo jednoduché bedny nasazené na zeď udrží podlahu volnou. Každé dítě potřebuje vlastní uzavíratelné úložiště – bednu, kufr nebo poličku s víkem. Když si věci nemá kam zamknout, bude je schovávat pod matraci a hromadit na stole. Na druhou stranu nezahlťte pokoj policemi až ke stropu. Příliš mnoho úložných prvků působí tísnivě a děti si jich přestanou všímat. Stačí tři až čtyři místa, kam se dá něco odložit, a jedno společné na věci, které používají oba.<br>
<br>
<br>
<br>
Rozdělte pokoj na zóny, ne na půlky Nejčastější chyba je narýsovat uprostřed pokoje čáru a trvat na tom, že každý má přesně svou polovinu. Jenže dveře, okno a topení nejdou rozpůlit. Mnohem lépe funguje rozdělení podle činností. Vznikne zóna na spaní, zóna na učení a zóna na hraní nebo na návštěvy. Každá zóna může patřit oběma, ale v danou chvíli ji používá jen jeden. Domluvte si pravidla: kdo sedí u stolu, neruší se, a kdo si hraje na zemi, uklidí si věci, než přijde druhý. Nábytek přitom nemusí být nový. Stačí ho posunout tak, aby postele stály hlavami k sobě nebo podél protilehlých stěn. Mezi nimi nechte průchod, ne slepou uličku.<br>
<br>
<br>
<br>
Nábytek hraje větší roli, než si lidé myslí. Tmavá skříň stojící kolmo k oknu pohlcuje světlo a vytváří stín. Stejně tak vysoké police nebo obrazy na protější stěně. Zkuste přesunout masivní kusy nábytku mimo přímou linii mezi oknem a zbytkem místnosti. Světlé barvy stěn a stropu světlo odrážejí, tmavé ho pohlcují. Pokud nechcete malovat celý pokoj, natřete alespoň strop a stěnu naproti oknu světlým matným nátěrem.<br>
<br>
<br>
<br>
Zvuk a světlo dělají v jednom pokoji víc problémů než metry čtvereční. Jeden chce spát, druhý si čte. Pomůže závěs na kolejnici u stropu, který se dá kdykoli zatáhnout, nebo paraván z látky. Nekupujte těžké posuvné dveře, pokud na ně není místo – často se vysypou a nejdou opravit. Na světlo stačí dvě malé lampy místo jedné velké. Každý si svítí jen na svou knihu a druhému to nevadí. Na zvuk fungují sluchátka, ale i obyčejná dohoda, že po určité hodině se už jen šeptá. Nezavádějte ale zákaz mluvení úplně. Děti potřebují spolu mluvit, i když se občas hádají.<br>
<br>
<br>
<br>
Postýlku umístěte tak, aby na ni nebylo horko od topení a aby se k ní dalo ze všech stran dostat. V garsonce to znamená často posunout vlastní postel nebo se zbavit nočního stolku. Počítejte s tím, že miminko bude první měsíce spát ve vaší blízkosti, ale ne v jedné posteli. Nejčastější chyba je koupit velkou postýlku s mnoha funkcemi, která se do bytu nevejde. Menší cestovní postýlka často poslouží lépe a později se dá složit.<br>
<br>
<br>
<br>
Typická chyba je rozdělit prostor jednou provždy a pak už ho neřešit. Děti rostou, mění se jim koníčky a potřeby. Jednou za půl roku projděte pokoj společně a zeptejte se, co komu překáží. Další častá chyba je odkládat sezónní věci do společného prostoru bez majitele. Lyže, zimní bundy nebo sportovní tašky patří do označené bedny, ne na volnou plochu, kterou si oba nárokují.<br>
<br>
<br>
<br>
U malých předmětů se osvědčuje princip jedné schránky na osobu. Každý má vlastní krabici nebo koš, kam si ukládá věci, které nechce sdílet. Tím zmizí dohadování o tom, čí je která guma nebo nabíječka. Na dveře nebo na vnitřní stranu skříně se dá připevnit jednoduchý seznam, kdo co vlastní a co je společné. Není to pro efekt, ale proto, že se na něj dá odkázat, když se něco ztratí.